THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po „intimním rozhovoru mezi čtyřma očima“ se jihomoravští SAD HARMONY na poměrně delší čas odmlčeli, aby se letos vrátili s dlouho očekávanou a v pořadí již třetí nahrávkou „Somnambul“, která je pro nadcházející barevné podzimní období jako stvořená.
Téměř čtyřletá prodleva se zdá přinášet bohaté ovoce a tvůrčí i formální posun mezi dvěma posledními nahrávkami je zdaleka nepřehlédnutelný a lze o něm hovořit pouze v pozitivním smyslu slova. SAD HARMONY mají svůj zdaleka nezaměnitelný styl a atmosféru a v každé tvůrčí fázi dokázali skladbám vetknout charakteristické prisma melancholické zasmušilosti, horňácké expresivity (např. „Ode mlýna ke mlýnu“ na předchozí nahrávce), rockové živelnosti a nenucenosti či doteků literárního romantismu v textech skladeb. „Somnambul“ je součtem všech jmenovaných vlastností a současně něčím dalším. Kapela jakoby poněkud upustila od oné dřívější rozevlátosti, zvolnila, současně však značně obohatila svůj výraz o mnohé další prvky. Aktuální deska tak prezentuje podstatně kompaktnější, vyzrálejší materiál, který nejen přirozeně navazuje na to, čím SAD HARMONY byli a jsou, ale široké výrazové spektrum dále rozvíjí do barvité hudební kytice. Ačkoliv zde tentokráte nenaleznete natolik vystupující žánrové odskoky, jakými svého času byly písně „Tanya Pulkanova“ či „Ode mlýna ke mlýnu“, letmé doteky mnoha hudebních vlivů jsou i stále velmi evidentní.
Kapela nyní podstatně více klade důraz na kompoziční a aranžérskou košatost skladeb, na níž má podíl nejen semknuté kytarové duo Johny & Shup, které si výtečně pohrává s proplétajícími se melodickými linkami a riffy a tvoří tak pevný základ, ale i výraznější zapojení kláves (např. „It Used To Be This Way). Ty se nyní stávají integrální součástí hudebního projevu a výrazně jej osvěžují (hostující Martin Vavřík se mezitím stal řadovým členem kapely). SAD HARMONY předestírají množství dobře známých a současně nových poloh, v nichž dokládají, že chuť se dále vyvíjet a zkoušet nové postupy jim není cizí. A nutno dodat, že to se kapele daří výtečně. Od takřka tradičního „otvíráku“ „115“, přes živelnou „Sleepwalker“, zasněnou „From The Roof“ s odlehčeným intermezzem, epikou prodchnutou „Equinox“ a houpavým stoner rockem načichlou Weak přechází album k závěrečné rozjímavé „What Good Is Mine“, která vám některými hudebními postupy na okamžik možná připomene TYPE O NEGATIVE. Nelze zapomenout na charismatického frontmana Skunyho, jenž v průběhu posledních let urazil kus cesty a jeho naléhavě čistá i „drsnější“ hlasová poloha dodává albu potřebnou špetku dynamiky a kontrastu a současně z něj činí jeden z nepřehlédnutelných poznávacích znaků.
Časy, kdy byli SAD HARMONY díky své živé i zasmušilé „kytarovosti“ dáváni do možných souvislostí s PARADISE LOST, jsou dávno nenávratně pryč. „Somnambul“ se profiluje jako výborná rocková nahrávka od vyzrálé kapely, jejíž neotřelý hudební projev ji spolehlivě odlišuje od obdobně laděné domácí produkce. Celkové kouzlo dokresluje poetika dýchající ze Skunyho textů, špetka zasněnosti a melancholických nálad a současně expresivita hudebního vyjadřování, přirozeně plynoucí z jihomoravského (potažmo horňáckého) naturelu.
SAD HARMONY ve své doposud nejlepší formě. V rozmezí posledních dvou alb urazila kapela kus cesty a "Somnambul" jen dokládá, že tím správným směrem - ke mnohem větší celistvosti a vyzrálosti materiálu, jenž je i nyní měrou vrchovatou naplněn svébytnou poetikou a typickou živostí a atmosférou, aniž by byl prost oné dobře známé a ceněné "písničkovosti".
8 / 10
Skuny
- zpěv, baskytara, elektrická a akustická kytara
Johny
- kytary
Shup
- kytary
Billy-q
- bicí
Hosté:
Petr Mores
- kytary
Martin Vavřík
- klávesy
1. 115
2. On My Left Side
3. Sleepwalker
4. From The Roof
5. Slumber As The Option
6. It Used To Be A Way
7. I Can't Sleep Anyway
8. Unclean
9. In The Bubble
10. Equinox
11. Weak
12. What Good Is Mine
Somnambul (2006)
Tête À Tête (2002)
Elektrula (2000)
Astray (demo) (1998)
Devoted To Sirens (demo) (1994)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Redblack
Produkce: SAD HARMONY, Staňa Valášek
Studio: ŠOPA studio
No naprostá hotovka!!! S novinkou od FLOOD pro mě jednoznačně největší překvapení posledního půlroku!!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.